Telemedicína a hranice

Když lékař, pacient a právo sedí každý v jiné zemi

Prázdninová otázka

Jsou otázky, které mají svou sezónu. Chřipka chodí v lednu, klíšťata v květnu a někdy kolem svatého Jana se v ordinacích, na právních odděleních nemocnic i v naší UMBRELLATEAM schránce začne objevovat jedna a tatáž věta v mnoha obměnách. A co když je pacient zrovna u moře? Případně, o něco tišeji. A co když je u moře lékař? Letos jich přišlo hned několik během pár týdnů a tenhle text je jejich součtem. Náhoda to není. V červenci se české zdravotnictví rozjede po Evropě, aniž by o tom kdokoli vedl evidenci, a hranice, na kterou celý rok nikdo nemyslel, začne najednou být vidět.

Hranice je zvláštní věc. V pohraničních lesích pořád stojí kamenné mezníky s vytesanými čísly, obrostlé mechem, mnohé starší než státy, které kdy rozdělovaly. Nikdo je nepřenáší. Pár set kilometrů nad nimi krouží družice a v mobilu se hranice projeví leda uvítací esemeskou od operátora. Jsem šťastný, že dnes hranice v EU jako občané příliš nepociťujeme (kéž by zdravý rozum zvítězil navždy a zůstalo to tak), ale přesto právně stále existují. Fyzický a digitální svět dnes prorůstají tak těsně, že se pro to razí zvláštní slovo, fygitálno (fyzicko+digitální pozn. redakce překlad UMBRELLATEAM). Praktický dopad je prostý. Hranice zdánlivě zmizela, a přitom zůstala přesně tam, kde byla. Jen se stala neviditelnou pro všechny kromě těch, kdo za ni odpovídají. A pro jednoho člověka obvláště. Pro pacienta, kterému se udělá špatně.

V tu chvíli se ukáže, že přes hranici necestuje jen hlas a obraz. Cestuje s nimi výkon zdravotnického povolání, klinická rozvaha, zdravotnická dokumentace, odpovědnost, pojistné riziko a někdy i samotná újma. Každá z těch věcí přitom může patřit do jiného právního prostoru. Obrazovka umí zkrátit vzdálenost. Státní hranici nevymaže. Kamera je most, nikoli bezcelní pásmo.

Na jediné videokonzultaci tak mohou ležet vedle sebe nejméně čtyři státy. Stát, kde je usazen poskytovatel zdravotních služeb (dále jen poskytovatel, zkratkou PZS), stát, kde fyzicky sedí zdravotník, stát, kde je pacient, a stát, z něhož se k údajům připojuje dodavatel platformy. Pátá souřadnice v žádném zákoně nestojí a v praxi rozhoduje nejčastěji ze všech, místo, odkud může k pacientovi doopravdy přijet pomoc.

Přeshraniční telemedicínu proto nelze vyřídit jednou větou o tom, jaké právo platí. Veřejné právo řeší oprávnění a dohled, soukromé smlouvu a náhradu újmy, procesní určuje soud, trestní sleduje místo jednání i místo následku a právo ochrany osobních údajů hledá správce a místo, kde se data zpřístupnila. Několik map přes sebe, každá v jiném měřítku. V běžné řeči se přitom všechno tohle vejde do jednoho slova. Právně jde o tři různé věci a rozdíl mezi nimi je celý zbytek tohoto textu.

Situace	Typický příklad	Hlavní otázka
A. Český PZS, zdravotník v zahraničí	Lékař české nemocnice vede videokonzultace z hotelu v Itálii	Smí zdravotník z tohoto místa vykonávat své povolání a kdo za to odpovídá
B. Zahraniční PZS, pacient v Česku	Německá digitální klinika nabízí českému pacientovi videokonzultaci	Který stát reguluje poskytovatele a kde lze uplatnit nárok
C. Český PZS i zdravotník v Česku, pacient v zahraničí	Pacientka volá své praktické lékařce z dovolené v Chorvatsku	Co lze bezpečně rozhodnout na dálku a jak zajistit místní návaznost

Rozdíl se snadno přehlédne. V prvním případě překročil hranici zdravotnický pracovník, ve druhém sama nabídka služby a ve třetím pacient. Právo přikládá každému z těch tří pohybů jinou váhu.

Co na to říká české právo v roce 2026

Telemedicína nemá vlastní licenci a mít ji nebude. Zákon o zdravotních službách ji nezařadil ani mezi druhy zdravotní péče podle § 5, ani mezi její formy podle § 6. Zůstala způsobem, jakým se poskytuje péče, kterou už poskytovatel v oprávnění zapsanou má. Samostatné oprávnění „na telemedicínu“ proto vydat nelze a naopak ji smí poskytovat každý oprávněný poskytovatel v oborech a formách, které v oprávnění uvedeny má. Personální zabezpečení, náležitá odborná úroveň, návaznost péče, dokumentace i pojištění zůstávají stejné jako při osobním kontaktu. Ubyla čekárna. Nic víc.

Podle § 11c odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb. jde o zdravotní služby poskytované na dálku za použití informačních a telekomunikačních technologií nebo zdravotnického prostředku. Zákon k tomu klade tři podmínky. Technické požadavky na kvalitu a bezpečnost komunikace, šifrovaný komunikační kanál a prokázání identity komunikujících stran. Záznam komunikace smí poskytovatel pořizovat pouze se souhlasem pacienta. Podrobnosti stanoví vyhláška č. 30/2025 Sb., účinná od 14. února 2025, odkazující na Technický standard telemedicínských zdravotních služeb ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví.

Zdravotní služby lze jinak poskytovat pouze ve zdravotnických zařízeních v místech uvedených v oprávnění (§ 11 odst. 5). Telemedicína je z tohoto pravidla výslovnou výjimkou pod písmenem j) s odkazem na § 11c odst. 2. Ten ji mimo zdravotnické zařízení dovoluje ve dvou případech. Spočívá-li poskytování bez přítomnosti pacienta pouze v použití informačních a telekomunikačních technologií, případně vzdáleného přístupu nebo zdravotnického prostředku, anebo jsou-li takto získávány informace podle § 53 odst. 1 a automaticky zasílány poskytovateli.

To ovšem není vstupenka k práci z libovolného hotelového pokoje. Výjimka míří na to, že bez přítomnosti pacienta odpadá potřeba věcně a technicky vybaveného zdravotnického zařízení. O tom, kde smí sedět zdravotník, neříká nic, a z textu zákona nelze bezpečně dovodit, že se každý hotelový pokoj v okamžiku zapnutí notebooku promění v řádné místo poskytování českých zdravotních služeb. Zákon tu mlčí a judikatura zatím nenabízí zábradlí, kterého by se šlo chytit. K tomuhle prázdnému místu se ještě vrátíme.

Laťka odpovědnosti se obrazovkou nesnižuje. Smluvním základem bývá smlouva o péči o zdraví podle § 2636 a násl. občanského zákoníku. Poskytovatel se nezavazuje k vyléčení, zavazuje se postupovat s péčí řádného odborníka a v souladu s pravidly svého oboru (§ 2643 odst. 1), a k ujednáním, která to vylučují nebo omezují, se podle § 2645 nepřihlíží.

Náležitou odbornou úrovní se podle § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta a s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Poslední čtyři slova jsou důležitá. Omezení vzdáleného vyšetření soud i znalec zohlednit mohou, ale jen tehdy, když bylo použití telemedicíny samo o sobě rozumné a když zdravotník svá omezení včas rozpoznal a podle nich jednal. Dobrovolně zvolená obrazovka není omluvenka na to, že něco nebylo vidět. A pozor, tím že nám pacient odsouhlasí zdánlivě "rafinovaně" napsané podmínky služeb se právně nevyviníme (o tomto kontroverzním tématu napíšeme brzy článek).

Varianta A: za hranicí je zdravotník

Lékař české nemocnice odjede na týden do Itálie. Dopoledne je s rodinou, večer se připojí do nemocničního systému a vyřídí několik videokonzultací. Pacienti jsou v Česku, dokumentace je v českém systému a poskytovatelem zůstává česká nemocnice. Na první pohled se změnila jen kulisa za kamerou. Právně se posunuly tři věci.

Za prvé, český poskytovatel dál odpovídá za organizaci služby, odbornou úroveň, dokumentaci, ochranu údajů i návaznost péče. Nevyviní se tím, že zaměstnanec pracoval mimo pracoviště z vlastní iniciativy. Musí vědět, odkud se jeho lidé připojují, k jakým systémům mají přístup a zda jsou skutečně schopni zajistit další péči. Kufr s notebookem se nese lehce. Odpovědnost se do něj nevejde.

Za druhé vzniká otázka místa poskytování. U teleradiologického popisu nebo u vyhodnocování automaticky zasílaných dat lze zákonnou výjimkou argumentovat přesvědčivěji než u pravidelné lékařské videoporadny. Ani tam ovšem nesmí chybět organizovaná směna, dobře zabezpečená pracovní stanice, dokumentace v systému poskytovatele a cesta k eskalaci urgentního nálezu. Za třetí je tu právo státu, ve kterém zdravotník právě sedí. To bývá největší slepá skvrna.

Rozsudek, který se cituje jako cestovní doložka

Směrnice 2011/24/EU a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. září 2025 ve věci C-115/24 (Österreichische Zahnärztekammer) vycházejí u čistě distanční telemedicíny z toho, že státem léčby je stát usazení poskytovatele. Soudní dvůr navíc výslovně dovodil, že se pravidla tohoto státu použijí komplexně, tedy nejen na úhradu, ale i na oprávnění službu poskytovat a na její kvalitu a bezpečnost. U hybridní péče, která se odehrává zčásti na dálku a zčásti osobně, se směrnice neuplatní a prezenční úkony se řídí právem státu, kde jsou provedeny.

Z toho ovšem neplyne, že zaměstnanec českého poskytovatele smí vykonávat regulované povolání z kteréhokoli místa v Evropě. Soudní dvůr pracoval se situací, kdy se poskytovatel za pacientem fyzicky nepřesouvá. Lékař sedící v cizím státě se přesunul. Hostitelský stát může jeho práci na svém území považovat za výkon regulovaného povolání a vyžadovat oznámení, ověření kvalifikace nebo zápis u profesního orgánu. Vedle toho se podle délky a pravidelnosti otevírají otázky práva pracovního, pobytového režimu, sociálního zabezpečení, daní a pojištění. Jedna právní analýza zpracovaná pro Rakousko se proto nedá založit do šanonu s nápisem „celá Evropa“.

S rostoucí pravidelností roste riziko. Jednorázový popis snímku během mimořádné situace je jiný případ než každé úterý vedená virtuální ambulance z pronajatého bytu v Portugalsku. Pravidelnost, vlastní technické zázemí a stabilní místo mohou změnit i úvahu o usazení a o místní regulaci. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a tady se utrhne obvykle až u nějakého úřadu.

Ochrana osobních údajů má vlastní logiku. Práce z jiného státu Unie nebo Evropského hospodářského prostoru sama o sobě není předáním do třetí země podle kapitoly V obecného nařízení o ochraně osobních údajů, ale mlčenlivost, řízený přístup, šifrování a auditní stopa platí dál. Mimo Unii se situace zpřísňuje. Přístup zaměstnance téhož správce ze třetí země nemusí být podle pokynů Evropského sboru pro ochranu osobních údajů č. 05/2021 sám o sobě předáním, protože chybí druhý, odlišný správce. Správce však musí posoudit místní právní prostředí, možný přístup tamních orgánů a svou schopnost udržet údaje pod kontrolou. Jakmile se k datům dostane samostatný zahraniční dodavatel nebo cloudová služba, o předání jít může, a to vyžaduje právní nástroj i posouzení rizik.

Praktické doporučení: osm věcí domluvených předem

Práce ze zahraničí nemá být osobním rozhodnutím zdravotníka učiněným po příjezdu na dovolenou. Má být předem schválena pro konkrétní zemi, konkrétního člověka a vymezené činnosti, a mimo Unii by měla zůstat výjimkou. Bezpečný režim obsahuje alespoň tohle:

1. Seznam povolených zemí a činností. Jiný režim má teleradiologie, jiný videokonzultace a jiný pouhé dokončení zápisu ve zdravotnické dokumentaci.

2. Posouzení práva hostitelského státu, tedy zda jde o výkon regulovaného povolání a zda se vyžaduje oznámení či profesní registrace.

3. Potvrzení pojistitele. Ne obecnou větu, že poskytovatel je pojištěn, ale ověření územního rozsahu a nároků uplatněných v zahraničí (výluky dokážou být rafinované).

4. Pracovní režim. Zdravotník musí být ve směně, mít odbornou podporu a jasnou cestu k předání případu (vhodné diskrétní prostředí, žádný alkohol, dostupnost, časový prostor věnovat se případu pokud se věci vyvinout jinak než dobře).

5. Spravované zařízení a osobní přístup: šifrovaný disk, vícefaktorové ověření, zákaz místního ukládání a možnost vzdáleného vymazání.

6. Soukromé prostředí. Zavřené dveře, děti které neběhají v pozadí, sluchátka a žádný chytrý reproduktor poslouchající z police.

7. Přesnou polohu pacienta a záložní spojení pro případ, že spadne obraz nebo se pacientovi udělá špatně.

8. Zákaz improvizace. Hotelová wi-fi, osobní notebook, soukromý e-mail a neprověřený přepis hovoru jsou čtyři kameny, o které se dá zakopnout během jediné konzultace.

Technicky hladký hovor ještě není právně ani klinicky bezpečná služba. Dvakrát měř, jednou řež, říká se. Tady je lepší změřit zemi, činnost, pojistku i datový tok dřív, než se poprvé rozsvítí kamera.

Varianta B: za hranicí je poskytovatel

Pojem „český občan“ tu bývá zavádějící. Občanství pacienta zpravidla nerozhoduje ani o zdravotnickém právu, ani o rozhodném právu smlouvy, ani o příslušnosti soudu. Rozhoduje, kde je poskytovatel usazen, kde se pacient nachází a kde má obvyklé bydliště, zda poskytovatel cíleně směřuje nabídku do České republiky a zda jde o službu čistě distanční, nebo hybridní. Český občan žijící dlouhodobě v Německu tedy není ve stejné situaci jako obyvatel Brna, kterému německá digitální klinika nabízí službu v češtině.

U služby poskytované výlučně na dálku považuje evropské právo za stát léčby stát usazení poskytovatele. Německá digitální klinika bude z hlediska veřejnoprávní regulace zásadně podléhat německým pravidlům pro oprávnění, kvalifikaci, kvalitu a bezpečnost, i když pacient sedí v Ostravě. Český zákon o zdravotních službách přitom výslovnou výjimku pro přeshraniční telemedicínu nemá. § 20 zbavuje povinnosti mít české oprávnění jen osoby usazené v jiném členském státě, v Evropském hospodářském prostoru nebo ve Švýcarsku, které zde jako hostující osoby poskytují návštěvní službu nebo domácí péči, a to po písemném oznámení krajskému úřadu nejpozději sedm dní předem. Závěr Soudního dvora se tedy u čisté telemedicíny prosazuje přímo z unijního práva. Výslovné české ustanovení chybí a zákonodárce ho bude muset doplnit.

Pro hybridní péči to neplatí. Je-li u pacienta v Česku přítomna česká sestra, provádí odběr nebo jiný úkon a zahraniční lékař se připojuje na dálku, nejde o jeden beztvarý výkon někde v cloudu. Česká fyzická část se řídí českým oprávněním a českými kompetencemi, zahraniční konzultační část má vlastní režim. Smlouva musí určit, kdo je ošetřujícím poskytovatelem, kdo pouze dává expertní názor, kdo informuje pacienta a kdo odpovídá za konečné rozhodnutí. A pacient v tom musí mít předem jasno! Odbornou odpovědnost ale na někoho, kdo ji podle zákona nést nemůže, nepřenese. Papír snese leccos, oprávnění nevytvoří.

Dohled, smlouva a soud jsou tři různé mapy

Pravidlo o státu léčby neodpovídá na otázku, podle jakého práva bude pacient požadovat náhradu újmy a před kterým soudem. V komerčně nabízené telemedicíně vstupuje do hry nařízení Řím I, které volbu rozhodného práva připouští. Podle jeho článku 6 však volba nesmí spotřebitele připravit o ochranu, kterou mu dávají kogentní předpisy státu jeho obvyklého bydliště, pokud tam poskytovatel svou činnost směřoval. U mimosmluvního nároku pracuje nařízení Řím II zpravidla s právem země, kde vznikla přímá škoda, a příslušnost soudu se řídí nařízením Brusel I bis. Může tak nastat situace, kdy poskytovatele reguluje německý orgán a smlouva se posuzuje podle německého práva, a přesto český pacient žaluje u českého soudu a dovolává se českých kogentních pravidel. Ty mapy se přes sebe vrství a jedna druhou nepřebíjí.

Dohled nad poskytovatelem usazeným v jiném členském státě náleží zpravidla orgánům státu usazení. Česká stížnostní cesta podle § 93 a násl. zákona č. 372/2011 Sb. je konstruována především pro poskytovatele oprávněné podle českého práva. Pacient má proto mít předem sděleno, kdo je poskytovatelem, na základě jakého oprávnění jedná, jaká je cena, jaké má poskytovatel pojištění a kam lze podat stížnost. Českým vnitrostátním kontaktním místem je podle § 14c zákona č. 48/1997 Sb. Kancelář zdravotního pojištění. Poradí a nasměruje. Rozhodnout spor ani nahradit dozorový orgán neumí.

Mimo Evropskou unii se na společnou mapu spoléhat nedá. Neexistuje celosvětová licence k telemedicíně ani úmluva, která by určovala stát léčby, uznávání kvalifikace, odpovědnost a výkon rozhodnutí. Poskytovatel musí ověřit nejen právo země svého usazení, ale i to, zda české právo nebo právo země, kde se pacient nachází, nepovažuje vzdálenou službu za výkon povolání na svém území. A pacient musí vědět, zda je případný rozsudek vykonatelný a zda pojistka kryje české pacienty. Úmluva o lidských právech a biomedicíně (sdělení č. 96/2001 Sb. m. s.) vytváří hodnotový základ. Licenci k výkonu povolání však v jiné zemi lékaři nedává.

Varianta C: za hranicí je pacient

Tohle je ta prázdninová varianta a v praxi zdaleka nejčastější. Pacientka dlouhodobě registrovaná u české praktické lékařky odjede do Chorvatska. Oteče jí noha a prostřednictvím běžně používané platformy požádá o videokonzultaci.

V rámci Unie se u čistě distanční služby zásadně uplatní české právo státu usazení poskytovatele. Česká lékařka se jen kvůli poloze pacientky nestává chorvatským poskytovatelem. Může odebrat anamnézu, zhodnotit dostupné údaje, stanovit pracovní závěr, poradit a za splnění podmínek předepsat léčivo. Musí ale mít dostatečné podklady a rozpoznat okamžik, kdy už obrazovka nestačí.

Poloha pacientky je přesto klinicky zásadní. Lékařka ji nemůže za hodinu pozvat do ordinace, nezná místní síť a nemůže fyzicky ověřit nález. U otoku jedné dolní končetiny nelze závažné příčiny bezpečně vyloučit pouhým videem. Správným výsledkem telekonzultace proto nemusí být diagnóza na dálku, ale rychlé nasměrování k místnímu vyšetření. Hranice tedy nevede mezi dovolenou radou a zakázanou zahraniční péčí. Vede mezi tím, co lze bezpečně rozhodnout na dálku, a tím, co už potřebuje ruce a přístroj na místě. Je podstatné při náběru anamnézy zjistit, kde se pacient nachází a je právně podstatné, medicínské správné a etické fér vysvětlit pacientovi zásadní limity telemedicínské služby: Neumím vám poradit kam máte jet a co tam s vámi budou dělat. je nepravděpodobné, že to mohu ovlivnit, s někým se tam spojit a předat mu jako lékař lékaři relevantní informace (ať žije EHDS a interoperabilita se rychleji rozšíří, protože vlastně je to smutné v roce 2026).

Poloha pacienta je klinický údaj

Na začátku přeshraničního kontaktu je proto třeba zjistit, ve které zemi pacient je, na jaké adrese nebo alespoň dostatečně přesném místě, na jakém čísle je dosažitelný, zda je sám, zda rozumí pokynům a jaká místní pomoc je vůbec k dispozici. Není to zbytečná administrativa. Pokud pacient během hovoru zkolabuje a zdravotník zná jen název hotelu někde u moře, je moderní technologie stejně bezmocná jako pohlednice bez adresy. Polohu a záložní číslo je rozumné znát dřív, než začne klinická část hovoru.

U akutního stavu má pacient využít místní tísňovou nebo neodkladnou péči. Český poskytovatel nesmí předstírat, že ze vzdálenosti několika set kilometrů řídí situaci, kterou nemůže fyzicky ani organizačně zvládnout. Může pomoci s orientací, předat informace a zajistit kontinuitu. Místní zásah nenahradí.

Recept hranici přejde, lék nemusí

Uznávání receptů napříč Unií stojí na článku 11 směrnice 2011/24/EU a na prováděcí směrnici 2012/52/EU, která sjednotila náležitosti přeshraničního předpisu. Listinný recept s těmito náležitostmi lze uplatnit ve všech členských státech. Vedle toho běží od roku 2023 přeshraniční elektronická preskripce v rámci evropské infrastruktury MyHealth@EU, kterou za Česko zajišťuje Národní kontaktní místo pro elektronické zdravotnictví se SÚKL. K srpnu 2026 lze český eRecept uplatnit v Chorvatsku, Estonsku, Finsku, na Kypru, v Litvě, Lotyšsku, Polsku, Řecku, Španělsku a od 5. srpna 2026 také v Rakousku. Pacient předloží elektronicky čitelný doklad totožnosti a identifikátor eReceptu, lékárník se dotáže do českého systému a informace o výdeji se vrátí do lékového záznamu.

Háčků je ovšem několik a stojí za to je pacientovi říct předem. Zapojení lékáren je dobrovolné, takže nemá smysl zkoušet to namátkou a je lepší nahlédnout do seznamu, který zveřejňuje SÚKL. Moje zkušenosti jsou různé. Polsko a Chorvatsko jak kde, některé lékarny ani netuší, jiné bez problémů. Oficiální databáze lékáren nemusí být 100% up-to date, i lékarny zveřejněné mohou mít problém (např. narazil jsem na personál lékarny, který se systémem neuměl pracovat a o přeshraničním eReceptu neměl potuchy, i když byla lékarna v seznamu. Ano jsme na začátku, ale jdeme dobrým směrem. Na přeshraniční eRecept nelze vydat individuálně připravované přípravky, vysoce návykové látky na recept s modrým pruhem ani některé vícesložkové přípravky. Liší se dostupnost, obchodní názvy i velikosti balení, a lékárník proto pracuje především s účinnou látkou. A hlavně, pacient v zahraniční lékárně zpravidla zaplatí plnou cenu a o náhradu žádá po návratu svou pojišťovnu, která rozhoduje ve správním řízení a hradí do výše české úhrady. Účtenku je třeba schovat stejně pečlivě jako lék.

Za tím stojí rozdíl dvou cest. Nezbytnou péči při přechodném pobytu čerpá pacient na evropský průkaz zdravotního pojištění podle nařízení (ES) č. 883/2004 za místních podmínek. Cílené čerpání podle směrnice znamená zaplatit na místě a teprve poté žádat o náhradu do výše české úhrady. Totéž neplatí pro žádanky. Česká elektronická žádanka se teprve zavádí, Evropa o žádankách mluví prozatím velmi opatrně.

Do zdravotnické dokumentace pak vedle obvyklých údajů patří způsob ověření totožnosti, aktuální země a místo pacienta, použitý kanál, dostupné i chybějící podklady, omezení vzdáleného posouzení, varovné příznaky i jejich nepřítomnost, pracovní závěr a míra nejistoty, naléhavost osobního vyšetření a ověření, že pacient pokynům rozuměl. Zahraniční poloha patří do klinického kontextu a může později rozhodovat při odborném i právním hodnocení.

Co platí ve všech třech případech

Přeshraniční telemedicína padá málokdy na špatném připojení. Padá na špatně vybraném případu. Vzdálená konzultace se hodí pro vybrané kontroly, následnou péči, stabilní chronické stavy, konzultaci výsledků a třídění naléhavosti, tedy tam, kde lze potřebné údaje získat spolehlivě na dálku. Nehodí se jen proto, že ji pacient požaduje nebo že platforma má volný termín. Opatrnost je namístě u nejasných nebo rychle se měnících příznaků, tam kde je potřeba pohmat a poslech, při podezření na neodkladný stav, u složité medikace, při kognitivní poruše nebo komunikační bariéře a všude tam, kde pacient nemá bezpečnou cestu k osobní péči. Opakované vzdálené řešení neustupujícího problému je samo o sobě signálem k osobnímu vyšetření.

Věta „kdyby se to zhoršilo, někam zajděte“ je rozcestník bez šipek a zdvořilý způsob, jak přenést nejistotu na pacienta. Záchytná síť drží jen tehdy, když má oka správné velikosti. Pacient potřebuje vědět, co přesně má sledovat, kdy už nemá čekat, koho má kontaktovat, kam má jít v zemi, kde právě je, a kdy se mu český poskytovatel sám ozve. Je to věc, kterou dlouhodobě odborně prosazuji a dlouhodobě kritizuji na některých projektech, které končí ve virtuálnu a záchytnou síť delegují na pacienta (někoho najděte, někam zajděte). K tomu patří výslovně přiznaná diagnostická nejistota a pojmenované varovné příznaky, sdělené ústně i písemně a zaznamenané. Porozumění se přitom neověřuje otázkou „rozumíte?“, protože většina lidí odpoví, že ano, i když si odnáší jiný význam. Účinnější je požádat pacienta, aby vlastními slovy zopakoval, co udělá při zhoršení a kam se obrátí, což mě učil se zdviženým prstem už můj děda s 50-ti lety klinické praxe VPL.

Jazyk a přístupnost nejsou kosmetika

Automatický překlad pomůže při objednání nebo při orientaci. U závažného klinického rozhodnutí nemá být jedinou hradbou proti nedorozumění, protože chyba v překladu názvu léčiva, v záporu nebo v časovém údaji dokáže obrátit smysl celé instrukce. Právní opora je tu přesnější, než se obvykle uvádí. Podle § 30 odst. 1 zákona o zdravotních službách má pacient se smyslovým postižením nebo s těžkými komunikačními problémy zapříčiněnými zdravotními důvody právo dorozumívat se způsobem pro něj srozumitelným a prostředky, které si sám zvolí, včetně tlumočení druhou osobou, a podle odstavce 2 se tento odstavec použije obdobně i na tlumočení z cizího jazyka, s výjimkou slovenštiny. Jde tedy o právo pacienta zvolit si dorozumívací prostředek, nikoli o obecný závazek poskytovatele tlumočníka zaplatit. Právě proto se má tlumočení domluvit předem, ne až během hovoru, a jeho přítomnost se zaznamená.

Do stejné kapitoly patří přístupnost. Platforma bez titulků, bez podpory odečítače obrazovky, bez dostatečného kontrastu a bez jednoduchého ovládání vytváří nerovnost už u přihlašovací obrazovky. Světová zdravotnická organizace a Mezinárodní telekomunikační unie k tomu vydaly společnou normu s pětadvaceti požadavky členěnými podle typu postižení (WHO-ITU Global standard for accessibility of telehealth services, 2022, technicky doporučení ITU-T F.780.2). Tam, kde se k postižení přidává cizí prostředí a cizí jazyk, je přístupnost přímo bezpečnostním opatřením.

Server není ordinace

Místo umístění "serveru" samo o sobě neurčuje, ve které zemi byla zdravotní služba poskytnuta, stejně jako umístění účetního programu neurčuje sídlo firmy. Pro zdravotnické právo je podstatné usazení poskytovatele, organizace služby a místo odborné činnosti. Datové centrum je sklad, nikoli ambulance. Pro ochranu údajů a možnost přístupu cizích orgánů je ale umístění serveru zásadní, a poskytovatel má tedy předem vědět, kde se data zobrazují a ukládají, kdo je může dešifrovat, zda vzniká přepis nebo nahrávka, odkud pracuje technická podpora a jak se údaje smažou po skončení smlouvy. Připojení zdravotníka z Rakouska ke spravovanému českému systému je něco jiného než zahraniční služba, která si přepis hovoru ponechává ve vlastním cloudu.

Provozní minimum je pak stejné bez ohledu na hranici. Spravovaný pracovní počítač nebo telefon, osobní účet, vícefaktorové ověření, šifrované úložiště, zabezpečené spojení a zaznamenané přístupové události. Veřejná síť v hotelu nebo na letišti se pro klinickou práci nehodí a virtuální privátní síť sice chrání spojení, poslouchajícího spolu-dovolenkáře na balkóně hotelu ani cizí právní režim ale nevyřeší. Při porušení zabezpečení ukládá obecné nařízení o ochraně osobních údajů v článku 33 ohlásit případ Úřadu pro ochranu osobních údajů bez zbytečného odkladu, pokud možno do 72 hodin, a v článku 34 informovat i subjekty údajů, je-li riziko vysoké. U přeshraničního zpracování k tomu nastupuje mechanismus vedoucího dozorového úřadu podle článku 56. Od 1. listopadu 2025 navíc platí zákon č. 264/2025 Sb., o kybernetické bezpečnosti, promítající směrnici NIS2, spolu s vyhláškou č. 408/2025 Sb., o regulovaných službách. Zákon stojí na samoidentifikaci, takže posouzení si musí udělat každý poskytovatel sám.

Když se něco pokazí

Přeshraniční incident nepatří do jednoho právního prostoru. Jediný chybný telemedicínský kontakt může současně otevřít větev stížnostní, správní, civilní, trestní, disciplinární, pracovněprávní, datovou i pojistnou. Na prvním místě ale podle mě stojí pořád pacient: zajistit místní pomoc, návaznou péči a předání potřebných informací. Právní sebeobrana přijde na řadu potom.

1. Zachovat původní zdravotnickou dokumentaci, nic zpětně nepřepisovat ani nevylepšovat a případné pozdější doplnění označit datem, časem a důvodem.

2. Uchovat auditní logy, komunikaci, konfiguraci platformy a verzi použitých instrukcí, zajistit zařízení a zabránit automatickému smazání dat.

3. Informovat vedení a odborného garanta, oznámit událost pojistiteli a zapojit právníka, pověřence pro ochranu osobních údajů a bezpečnostní tým.

4. Posoudit zákonné ohlašovací povinnosti.

5. Komunikovat s pacientem věcně, lidsky a bez spekulací.

Zdravotnická dokumentace bývá hlavním podkladem pro znalce, pro úřad i pro soud. Může být dobrým obhájcem, ale také žalobcem. Co není zaznamenáno, se po měsících prokazuje velmi obtížně.

Právní větev	Typický orgán	Co se zkoumá
Stížnost u poskytovatele	Český PZS	Průběh péče, komunikace, dokumentace, nápravná opatření
Správní přezkum a kontrola	Zpravidla krajský úřad	Oprávnění, odborný postup, místo poskytování, personální a provozní podmínky
Civilní nárok	Civilní soud	Porušení povinnosti, újma, příčinná souvislost a výše náhrady
Trestní řízení	Policie, státní zástupce a soud	Nedbalostní ublížení na zdraví, usmrcení nebo jiný trestný čin
Disciplinární řízení	Příslušná profesní komora	Profesní a etické pochybení jednotlivce
Ochrana údajů	ÚOOÚ, podle okolností i další evropský úřad	Zákonnost, zabezpečení, porušení důvěrnosti, oznamovací povinnosti
Kybernetická bezpečnost	NÚKIB u regulovaných subjektů	Splnění povinností regulované služby a hlášení incidentu
Léčiva a zdravotnické prostředky	SÚKL	Preskripce, výdej, bezpečnost prostředku nebo medicínského softwaru

Stížnost na českého poskytovatele se podává nejprve jemu samotnému a vyřídit ji má do třiceti dnů, s možností lhůtu o dalších třicet dnů prodloužit. Nesouhlasí-li stěžovatel s vyřízením, obrací se na krajský úřad, který oprávnění vydal. V civilním řízení bývá hlavním adresátem nároku poskytovatel jako smluvní strana pacienta, zatímco jednotlivý zdravotník může souběžně čelit pracovněprávním důsledkům, regresnímu nároku, disciplinárnímu řízení nebo trestnímu stíhání. Trestní odpovědnost přitom nevzniká jen proto, že léčba dopadla špatně. Odborný postup se hodnotí pohledem ex ante, tedy podle informací a možností, které měl zdravotník v době rozhodování, nikoli podle toho, co se ukázalo později.

U přeshraniční události může existovat víc trestních jurisdikcí. České trestní právo pracuje se zásadou teritoriality podle § 4 trestního zákoníku, která pokrývá místo jednání i místo následku, a se zásadou personality podle § 6, jež dopadá na české občany jednající v cizině. Jedná-li lékař ze zahraničí a následek nastane v Česku, česká pravomoc dána být může, a současně si ji může nárokovat stát, kde zdravotník fyzicky pracoval. Trestný čin se rozhodně nepřestěhuje do Irska jen proto, že tam stojí datové centrum.

Proto má být už před spuštěním služby napsáno, kam pacient podá stížnost, který orgán dohlíží na poskytovatele, kde lze uplatnit nárok a zda pojistitel kryje nároky v příslušných zemích. Pojistnou smlouvu je přitom třeba skutečně přečíst. Výluky pro některé typy nemajetkové újmy, pro zahraniční nároky nebo pro kybernetické incidenty mívají větší význam než částka na první straně pojistky.

Co EHDS změní a co nezmění

Nařízení (EU) 2025/327 o Evropském prostoru pro zdravotní údaje vstoupilo v platnost 26. března 2025 a obecně se použije od 26. března 2027. Rok 2026 je tedy stále obdobím příprav, ve kterém teprve vznikají prováděcí akty, společné specifikace a národní řešení. Do ČR zdá se mi někdy, informace o existenci EHDS ještě nedotekla... Hlavní praktické povinnosti jsou rozloženy do dalších let. Od března 2029 má být výrazně posílena přeshraniční výměna pacientských souhrnů, elektronických receptů a výdejů a začne platit větší část režimu sekundárního využití údajů. Od března 2031 mají následovat další prioritní kategorie, zejména laboratorní výsledky, obrazová dokumentace a propouštěcí zprávy.

Přeshraniční telemedicíně může EHDS podstatně pomoci. Zpřístupní základní údaje o diagnózách, alergiích a medikaci, zlepší práci s receptem přes hranici, podpoří strukturované předávání výsledků a zpráv, posílí identitu, řízení přístupu i auditní stopu a sníží závislost na tom, co si pacient pamatuje nebo veze v tašce.

Několik věcí, které se mu připisují, ale neudělá. EHDS nevydá zdravotníkovi licenci v cizím státě. Neurčí rozhodné občanské právo. Nevybere příslušný soud. Nerozšíří pojistku. Neudělá z hotelového pokoje schválené pracoviště. Nezajistí sanitku k pacientovi. A nenahradí klinickou úvahu, zda je vzdálený kontakt vůbec vhodný. EHDS sjednotí část kolejí. Neurčí ale, kdo smí řídit vlak a kdo odpovídá, když projede návěstidlo.

Poskytovatel, který chce poskytovat přeshraniční telemedicínu i po roce 2029, by měl už dnes ukládat klinický výstup do hlavního informačního systému, zachovávat strukturu a význam dat místo pouhého PDF, používat standardizovanou terminologii tam, kde je dostupná, vést spolehlivou identitu pacienta i zdravotníka, zaznamenávat přístupy a předání a smluvně zavázat dodavatele k interoperabilitě a exportu (takže pokud dodavatele vybíráte, moc prosím, myslete v kontextu EHDS již nyní). A neměl by zaměňovat dostupnost dat za jejich klinickou použitelnost. Společný formát jazykový a kulturní kontext neodstraní.

Tři místa, kde poctivá odpověď zní „nevíme“

Odborný text má mít podle mě vždycky i mapu vlastních bílých míst. V přeshraniční telemedicíně jsou v roce 2026 přinejmenším tři a je lepší je znát, než si na ně vymýšlet odpověď.

1. Kde smí sedět zdravotník. § 11c odst. 2 odpovídá na otázku, kdy není potřeba zdravotnické zařízení, nikoli na otázku, kde smí být zdravotník. Zákon k tomu mlčí, judikatura chybí a výklady se rozcházejí. Praktický důsledek je, že práci ze zahraničí neschvalujte odkazem na zákon, ale vlastním vnitřním pravidlem, které vymezí zemi, činnost a podmínky. Kdo si mlčení zákona vyloží ve svůj prospěch, nese riziko sám.

2. Kde končí konzultace a začíná péče. U hybridních modelů, kde česká sestra provádí úkon a zahraniční lékař radí na dálku, se hranice mezi expertním názorem a odpovědností ošetřujícího poskytovatele posuzuje případ od případu. Rozsudek C-115/24 řekl, že prezenční část se řídí právem místa provedení. Jak dělit odpovědnost uvnitř jednoho výkonu, neřekl. Praktický důsledek je, že rozdělení rolí musí být písemně a předem, protože potom už ho bude dělit někdo jiný.

3. Kdy se z pravidelné práce na dálku stane usazení. Jednorázový popis snímku a každotýdenní ambulance z pronajatého bytu jsou dva různé světy, ale hranice mezi nimi není vyjádřena počtem dní ani hovorů. Praktický důsledek je, že u opakované nebo dlouhodobé práce z jednoho zahraničního místa se vyplatí místní posouzení, a to dřív, než se z dočasného řešení stane zvyk.

K tomu patří jedna mezera na straně zákonodárce. Český zákon o zdravotních službách zatím nemá výslovné ustanovení o tom, jak nakládat se zahraničním poskytovatelem čistě distanční služby českému pacientovi. § 20 řeší návštěvní službu a domácí péči, tedy situace, kdy někdo fyzicky přijede. Videohovor z Berlína do Brna v něm nenajdete.

Desatero přeshraniční telemedicíny

1. Nejdříve určete skutečného poskytovatele. Logo platformy není odpovědný PZS.

2. Zaznamenejte obě fyzická místa, tedy kde sedí zdravotník a kde se nachází pacient.

3. České oprávnění není evropský roaming. Práci zdravotníka ze zahraničí schvalujte pro konkrétní stát a konkrétní činnost.

4. Pacientův pas není doložka o volbě práva. Rozhoduje usazení, obvyklé bydliště, místo služby, cílení nabídky a místo újmy.

5. Zkontrolujte pojistku a co v ní je dřív než připojení. Územní rozsah a výluky bývají důležitější než pojistný limit.

6. Poloha pacienta je klinický údaj. Bez adresy a telefonního čísla nelze bezpečně řešit náhlé zhoršení.

7. Mějte připravenou místní cestu k pomoci. Vědět, že pacient má někam zajít, nestačí. Nebo s konzultací nezačínejte.

8. Dokumentujte i hranice poznání, tedy co bylo vidět, co ověřit nešlo a proč byl zvolen právě takový postup.

9. Server není ordinace a virtuální privátní síť není právní titul. Bezpečné spojení neřeší licenci, odpovědnost ani nevyhovující prostředí.

10. Umějte konzultaci ukončit. Věta, že stav nelze bezpečně rozhodnout na dálku a že vyžaduje místní vyšetření, není prohra telemedicíny ani vaší neschopnosti či snad dokonce neochoty. Je známkou odbornosti.

Dobrá telemedicína ví, kde právě je

Telemedicína překračuje hranice snadno, protože obraz a hlas nemají zavazadlo. Právo, odpovědnost a lidské tělo cestují pomaleji.

Nejbezpečnější přeshraniční služba proto nezačíná výběrem videoplatformy. Začíná mapou. Kdo je poskytovatelem. Odkud pracuje zdravotník. Kde je pacient. Kdo má data. Kdo přijede, když se stav zhorší a víme to (dokážeme to zjistit)? Jaké právo se použije. Kdo je pojištěn. Kde bude záznam. Kdo převezme další krok. Teprve když jsou tyhle body spojeny, vznikne cesta. Do té doby máme obrazovku a několik dobrých úmyslů.

Ty mechem obrostlé mezníky v pohraničním lese nikomu nepřekážejí a nikoho neomezují a rád je na našem česko-slovenském pomezí v Beskydech hledám. Přesto stojí přesně tam, kde stály, a kdo staví plot, měl by o nich vědět. Hranice telemedicíny nakonec neleží na mapě mezi Českem, Slovenskem či  Chorvatskem. Leží mezi tím, co zdravotník může na dálku rozumně poznat a bezpečně zařídit, a tím, co už vyžaduje člověka na místě. Dobrá služba tuhle hranici nezakrývá. Umí ji včas uvidět.

Michal Opatřil se více než dvacet let věnuje digitalizaci zdravotnictví, compliance ve zdravotnictví a zdravotnické interoperabilitě. Působí jako konzultant a expert na pomezí zdravotnictví, technologií, práva a organizace péče. Podílí se na přípravě a zavádění národních projektů elektronického zdravotnictví a dlouhodobě se zabývá zejména interoperabilitou zdravotnických informačních systémů, elektronickou zdravotnickou dokumentací, telemedicínou a praktickými dopady evropské regulace včetně EHDS. Je zakladatelem UMBRELLATEAM, pedagog a autorem odborných textů zaměřených na to, jak převádět složité regulatorní a technologické změny do srozumitelné a použitelné praxe.