Nejde jen o slova. Sdílet, vyměnit, nebo zpřístupnit? Ve zdravotnictví je to zásadní rozdíl

O jednom tichém sporu, který rozhoduje o budoucnosti českého zdravotnictví

Ve zdravotnictví se často mluví o technologiích, jako by byly hlavním dějem. O cloudu, interoperabilitě, portálech, standardech, FHIR profilech a evropských datech, která mají jednou téct přes hranice stejně samozřejmě jako elektřina v síti. Jenže pod tím vším leží něco staršího a tvrdšího než software. Jazyk práva. A právě v něm se dnes odehrává nenápadný, ale velmi důležitý spor o slova.

Dějiny se někdy lámou na věcech, které vypadají nepatrně. Ne na dělech, ale na slovech. Když se ve středověku vedly spory o to, zda je kraj „pomezím“, nebo „centrem“, nešlo jen o opis mapy. Šlo o clo, ochranu, správu i právo vybírat, kdo smí dovnitř a kdo zůstane venku. Jediné slovo dokázalo změnit tok lidí, peněz i moci. Krajina zůstávala stejná, ale její význam se proměnil. A s významem se proměnil i způsob, jak v ní člověk žil.

Také dnešní zdravotnictví stojí na takovém prahu. Nemění se jen tím, že papír ustupuje obrazovce. Mění se tím, jak své vlastní záznamy pojmenovává. Zda mluví o zdravotnické dokumentaci, nebo o elektronickém zdravotním záznamu. Zda údaje „sdílí“, „vyměňuje“, nebo jen „zpřístupňuje“. Může to působit jako hra právníků a informatiků, ale není. Jsou to pojmy, které určují, kdo smí vidět, kdo smí předat, kdo odpovídá a jak daleko může digitální stopa pacienta putovat. V čase EHDS a evropské interoperability se právě tato jemná terminologie stává jedním z nejtvrdších základů budoucí praxe.

Na první pohled to vypadá jednoduše. Lékař něco zapíše, pacient to chce vidět, jiný poskytovatel to potřebuje pro pokračování léčby a evropské právo k tomu přidává sny o přeshraničním toku dat. Jenže české právo a unijní právo na tento svět nehledí stejnou optikou. Český zákon o zdravotních službách stojí na představě dokumentace vedené poskytovatelem. Občanský zákoník stojí na záznamech o péči o zdraví. A EHDS už pracuje s jinou krajinou. S osobními elektronickými zdravotními údaji, elektronickými zdravotními záznamy a systémy EHR. Jsou to světy příbuzné, ale ne totožné. A kdo je zamění, začne brzy stavět most z materiálu, který patří na jiný břeh.

Český zákon č. 372/2011 Sb. mluví jasně. Zdravotnická dokumentace je soubor informací vedených, zpracovávaných a uchovávaných poskytovatelem za účelem poskytování zdravotních služeb konkrétnímu pacientovi. Je to legální pojem domácího veřejného zdravotnického práva, pojem pevný, ukotvený a nosný. Neoznačuje jen obsah informací, ale i jejich institucionální domov. Dokumentaci vede poskytovatel, nese za ni odpovědnost, uchovává ji, zabezpečuje a zpřístupňuje v mezích zákona. Tady je základ české konstrukce. Dokumentace není jen datový soubor, ale i právní institut.

A právě zde vzniká první důležitá hranice. Český zákon připouští, že zdravotnická dokumentace může být vedena v listinné, elektronické nebo kombinované podobě. To je velmi důležité, protože to znamená, že elektronická forma není právní exotika ani výjimka. Je plnohodnotnou podobou vedení dokumentace. Ale ani v této chvíli zákon nezačne mluvit o EHR. Pořád mluví o zdravotnické dokumentaci, jen vedené elektronicky. To je rozdíl, který se v debatách často rozmazává. V praxi se běžně používá zkratka EZD, a je to zkratka užitečná. Jen právně puristicky vzato nejde o autonomní zákonný pojem, nýbrž o pracovní zkratku pro zdravotnickou dokumentaci vedenou v elektronické podobě.

Občanský zákoník mezitím vypráví tentýž příběh jiným jazykem. Neptá se primárně, jaký registr vede poskytovatel podle zvláštního předpisu, ale zda existují záznamy o péči o zdraví, z nichž je zřejmý zdravotní stav ošetřovaného a činnost poskytovatele. Upravuje právo do těchto záznamů nahlížet, pořizovat si výpisy, opisy či kopie a stanoví, že bez souhlasu nelze zpřístupnit údaje o třetí osobě. Je to civilistický jazyk, širší a jemnější. V jednom smyslu je obecnější než zákon o zdravotních službách, v jiném smyslu je vůči němu subsidiární. Pro poskytování zdravotních služeb je rozhodující, že zvláštní úprava zákona č. 372/2011 Sb. dominuje konkrétnějším režimem vedení zdravotnické dokumentace, zatímco občanský zákoník dává širší soukromoprávní rámec péče o zdraví.

České právo nezná jen jeden svět, ale nejméně dva. Veřejnoprávní svět poskytovatele, dokumentace, oprávnění a mlčenlivosti. A soukromoprávní svět péče o zdraví, ošetřovaného, smluvního vztahu a záznamů. Tyto dva světy se nepřou, spíše se překrývají jako dvě mapy položené přes sebe. Jen nesmějí být čteny jako jedna jediná. Když někdo v českém právním textu začne místo zdravotnické dokumentace používat EHR, není to modernizace jazyka. Je to přesun do jiné mapy, bez toho, aby si toho čtenář všiml.

A pak přichází EHDS, Evropský prostor pro zdravotní data, který do této krajiny vnáší třetí vrstvu. Jeho čeština je terminologicky odlišná a záměrně evropská. Nařízení pracuje s pojmem „osobní elektronické zdravotní údaje“, s pojmem „elektronický zdravotní záznam“ neboli EHR jako souborem elektronických zdravotních údajů vztahujících se ke konkrétní fyzické osobě a zpracovávaných za účelem poskytování zdravotní péče a se „systémem EHR“ jako softwarem nebo kombinací hardwaru a softwaru, která umožňuje tyto údaje ukládat, zprostředkovávat, exportovat, importovat, konvertovat, editovat nebo prohlížet. Tady už nejsme v logice jedné dokumentace u jednoho poskytovatele. Tady jsme v logice datového ekosystému, interoperability, přenositelnosti a evropského trhu se systémy.

To je důvod, proč EHR není prostým synonymem české zdravotnické dokumentace. Ano, obě roviny se fakticky překrývají. Ano, údaje ze zdravotnické dokumentace budou často tvořit obsah elektronického zdravotního záznamu ve smyslu EHDS. Ale právní perspektiva je jiná. České právo sleduje především odpovědnost poskytovatele za vedení dokumentace a přístup k ní. EHDS sleduje primární a sekundární využití elektronických zdravotních údajů, přístup fyzické osoby, přístup zdravotnických pracovníků, přeshraniční interoperabilitu a požadavky na systémy EHR. V jedné rovině je těžištěm dokumentace a ve druhé rovině je těžištěm datová dostupnost, formát a interoperabilní tok.

Právě tady je dobré být přesný i v české debatě o elektronizaci. Když se píše český právní předpis, metodika, důvodová zpráva nebo standard určený poskytovatelům, má být základním pojmem zdravotnická dokumentace. Když se mluví o její elektronické podobě, je nejčistší napsat zdravotnická dokumentace vedená v elektronické podobě, případně si v úvodu definovat pracovní zkratku EZD. Když se však text přesouvá do roviny EHDS, přeshraničního přístupu, prioritních kategorií údajů, evropského formátu výměny nebo certifikačních požadavků na software, tehdy je namístě jazyk EHR, systému EHR a osobních elektronických zdravotních údajů. Míchat tyto roviny bez upozornění je trochu jako směšovat geologickou mapu s turistickou. Obě jsou pravdivé, ale každá říká pravdu jiného druhu.

Ještě jemnější, ale v praxi možná nejdůležitější, je rozdíl mezi slovy sdílení, výměna a zpřístupnění. V běžné řeči znějí téměř stejně. V právu stejné nejsou. „Sdílení zdravotnické dokumentace“ je výraz pohodlný, mediálně srozumitelný a politicky lákavý. Jenže je příliš široký. Neříká, zda jde o nahlížení pacienta, vzdálený přístup jiného poskytovatele, předání kopie, předání výpisu, notifikaci, nebo automatizovaný datový tok mezi systémy. Je to slovo s dobrou pověstí, ale slabou přesností. Český zákon na něm svou systematiku nestaví. Staví ji na konkrétnějších úkonech.

To ovšem neznamená, že české právo slovo „sdílení“ vůbec nezná. Zná, ale jen v omezeném zvláštním kontextu. Zákon č. 372/2011 Sb. jej výslovně používá u sdílení údajů o zdravotním stavu pacienta mezi zdravotnickými pracovníky, sociálními pracovníky a pracovníky v sociálních službách, pokud jsou v jejich vzájemné koordinaci poskytovány sociálně-zdravotní služby a to v nezbytném rozsahu. Právě tento detail je důležitou korekcí příliš kategorického tvrzení, že české právo pojem sdílení nepoužívá vůbec. Používá, ale výjimečně, účelově a v úzce vymezeném poli. Z toho nelze odvozovat, že „sdílení zdravotnické dokumentace“ je obecný nosný zákonný institut. Není.

Naopak výraz zpřístupnění je českému právu mnohem bližší. Občanský zákoník s ním pracuje u záznamů o péči o zdraví, zákon o zdravotních službách jím fakticky žije v řadě situací, kdy má někdo oprávněný přístup k informacím vedeným ve zdravotnické dokumentaci. Zpřístupnění totiž dobře vystihuje situaci, kdy se informace někomu oprávněnému otevře, aniž by to nutně znamenalo, že se mu dokumentace „předává“ jako celek. Je to slovo procesní, střídmé a právně užitečné. A ještě přesnější bývá formulace „zpřístupnění informací vedených ve zdravotnické dokumentaci“, protože připomíná, že předmětem právního pohybu je často obsah, nikoli nutně celý dokumentový celek.

Výraz výměna patří trochu jinam. V českém vnitrostátním právu není typickým termínem pro běžné nakládání se zdravotnickou dokumentací. Zákon mluví spíše o předání zprávy, předání potřebných informací, nahlížení nebo předání zdravotnické dokumentace či její části. Zato v EHDS se „výměna“ stává centrálním slovem. Ne náhodou. Evropský formát pro výměnu elektronických zdravotních záznamů má umožnit přenos údajů mezi aplikacemi, zařízeními a poskytovateli zdravotní péče. Výměna je jazyk interoperability. Tam, kde české právo vidí dokumentaci u poskytovatele, EHDS už vidí tok dat mezi uzly.

Je příznačné, že i český zákon se už v některých ustanoveních posouvá směrem k evropské architektuře. U Národního kontaktního místa připouští vedení pacientského souhrnu, předávání pacientského souhrnu a také předávání zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi v elektronické podobě nebo její části. Zde už české právo jako by otevíralo dveře do prostoru, kde dokumentace přestává být jen vnitřním archivem jednoho poskytovatele a začíná být prvkem bezpečného a pravidly svázaného toku informací. Ani zde se však právní základ neztrácí. Stále jde o zdravotnickou dokumentaci, respektive její část, a stále platí mechanismy souhlasu či nesouhlasu a identifikace oprávněných osob.

Pro praxi z toho plyne prosté, ale zásadní pravidlo. V českém právním textu nechte stát v první řadě zdravotnickou dokumentaci. V evropském interoperabilním textu nechte stát EHR a osobní elektronické zdravotní údaje. A kdykoli mluvíte o toku informací, zkuste si položit otázku, co se vlastně děje: Nahlíží se, zpřístupňuje se, předává se, nebo vyměňuje? Každé z těch slov má jinou právní váhu, jiný technický obraz a jiné důsledky pro odpovědnost.

Možná se to celé zdá příliš jemné. Jenže dějiny institucí se často lámou právě na jemnostech. Na tom, zda používáme slovo, které ještě patří do starého režimu, nebo už do nového. Na tom, zda evropský datový rámec překládáme do češtiny jen zvukově, nebo i právně. A na tom, zda digitální budoucnost chápeme jako výměnu souborů, nebo jako proměnu odpovědnosti a přístupových práv. Zdravotnictví dnes nepotřebuje jen více dat. Potřebuje přesnější jazyk pro zacházení s nimi. Protože teprve když víme, co je dokumentace, co je záznam a co je EHR, můžeme bezpečně rozhodnout, kdo do čeho vstupuje, co komu dáváme a co komu pouze otevíráme. V právu, stejně jako v medicíně, bývá správná diagnóza často otázkou správně pojmenované věci.

Terminologický manuál 2026: Právo a IT ve zdravotnictví

Nesprávné použití pojmů v roce 2026 již není jen sémantickou chybou, ale představuje právní riziko při sporech o odpovědnost za data, kybernetickou bezpečnost a soulad s EHDS.

Základní pojmy: Co a kdy použít?

Kontext použití	Doporučený pojem	Právní základ	Proč jej použít?
Vnitřní provoz nemocnice, archivace, odpovědnost lékaře.	Zdravotnická dokumentace (ZD)	Zákon č. 372/2011 Sb.	Definuje odpovědnost poskytovatele za vedení a bezpečné uložení.
Smlouvy s IT dodavateli, interoperabilita, cloud, EHDS.	Elektronický zdravotní záznam (EHR)	Nařízení EHDS (EU)	Označuje datový balíček připravený k přenosu a strojovému zpracování.
Vztah s pacientem, informovaný souhlas, nahlížení.	Záznam o péči o zdraví	Občanský zákoník	Zdůrazňuje smluvní a civilněprávní rovinu péče.
Sekundární využití dat, výzkum, anonymizace.	Osobní elektronické zdravotní údaje	Nařízení EHDS (EU)	Specifikuje surová data jako předmět dalšího zpracování mimo léčbu.

Procesní termíny: Co se s daty děje?

V roce 2026 je kritické rozlišovat mezi stavem (přístup) a pohybem (předání).

• Zpřístupnění informací: Používejte tam, kde externí subjekt (např. jiný lékař přes centrální portál) do dat pouze nahlíží. Vyhnete se tím přenosu odpovědnosti za integritu originálu.

• Výměna dat (data exchange): Výhradně pro technické protokoly a standardy (FHIR, HL7). Označuje proces, nikoliv právní akt.

• Předání dokumentace: Používejte u definitivního úkonu (např. předání pacienta do péče jiného poskytovatele), kde dochází k převzetí právní odpovědnosti za vedení záznamu.

• „Sdílení“: Nepoužívat v právních textech. Je to politický a marketingový pojem. Ve smlouvách jej nahraďte přesným „Zpřístupněním za účelem...“.

  
  

Praktická doporučení pro smlouvy a metodiky

Zásada oddělení: Ve smlouvách s dodavateli IS (NIS/AIS) vždy definujte, že systém je „Systémem EHR“ ve smyslu nařízení EHDS, ale data v něm vedená tvoří „Zdravotnickou dokumentaci“ve smyslu českého zákona.

• Odpovědnost: Specifikujte, že dodavatel softwaru odpovídá za shodu s evropským formátem pro výměnu (EHR Exchange format), zatímco nemocnice odpovídá za obsah dokumentace.

• Interoperabilita: Ve specifikacích nepožadujte „sdílení dat“, ale „schopnost systému EHR exportovat prioritní kategorie údajů v souladu s technickými specifikacemi EHDS“.

• Archivace: Upozorněte IT oddělení, že povinnost archivace se vztahuje na zdravotnickou dokumentaci (dle lhůt daných legislativou), nikoliv na každou technickou kopii v rámci EHR.
  

Shrnutí pro rok 2026

Pokud mluvíte ke zdravotnickému pracovníkovi, mluvte o dokumentaci. Pokud mluvíte k programátorovi, mluvte o EHR. Pokud píšete smlouvu, mluvte o zpřístupnění údajů vedených v dokumentaci.