Telemedicína není jen „pokec přes internet“

Rozmohl se nám tu takový nešvar – někteří lékaři si pletou telemedicínu s obyčejným chatováním na sociálních sítích. Nedávný případ primáře, který údajně jen na základě fotky a pár zpráv přes síť X (dříve Twitter) předepisoval lidem léky na hubnutí, rozvířil debatu o tom, kde končí pokrok v telemedicíně a začíná neetické jednání. Nechci konkrétního lékaře soudit – od toho je tu Česká lékařská komora, která se stížností zabývá. Spíše chci využít téhle kauzy k vysvětlení, co telemedicína skutečně je (a není), a připomenout nová pravidla, která jsme společně s kolegou Jakubem Tomasem z MZČR nedávno pomohli finalizovat. Tyto pravidla telemedicíny mají zajistit, že péče na dálku bude bezpečná, kvalitní a vázaná na skutečné poznání pacienta – tedy žádné předepisování „od stolu“ bez kontextu a řádné dokumentace.

Co je telemedicína a jak se liší od „rad přes Messenger“?

Telemedicína znamená poskytování zdravotních služeb na dálku s pomocí moderních technologií. Důležité je slovo služeb – jde pořád o zdravotní službu, nikoli jen o kamarádskou radu. Z právního hlediska telemedicína není samostatný druh zdravotní služby, ale jen forma jejího poskytování. To má několik zásadních důsledků:

• Telemedicínu mohou poskytovat jen regulérní poskytovatelé zdravotních služeb – tedy lékaři (a další zdravotníci) s odpovídajícím oprávněním a registrací pro daný obor. Není to otevřená platforma pro samozvané „internetové lékaře“ bez licence.

• Platí stejné profesní a právní povinnosti jako při fyzickém kontaktu. Lékař musí postupovat lege artis, pečlivě zjišťovat anamnézu a stav pacienta, chránit jeho data a vést zdravotnickou dokumentaci. To, že konzultace probíhá přes video či telefon, neznamená, že můžeme tyto povinnosti vypustit. Naopak – odpovědnost lékaře je stejná, jako by pacienta vyšetřoval v ordinaci.

• Telemedicína neznamená léčbu neznámých lidí „bez kontaktu“. Ideální scénář telemedicíny je, že lékař už pacienta zná (např. z předchozích návštěv) a "dálkařská" konzultace je pokračováním péče. Pokud se jedná o zcela nového pacienta, i tak je nutné navázat standardní vztah lékař–pacient: Provést úvodní vyšetření (byť distančně), získat potřebné informace a souhlasy, formálně pacienta zaregistrovat do péče. Zkrátka, i na dálku musíme “vědět, s kým máme tu čest“ a mít k dispozici relevantní kontext.

  
  

Málokdo ví, že ještě před pár lety naše legislativa ani výslovně neumožňovala poskytovat péči mimo zdravotnické zařízení. Teprve novelou zákona o zdravotních službách z roku 2021 se povolilo poskytovat konzultační služby na dálku mimo ordinaci. A od října 2024 platí další novela (č. 240/2024 Sb.), která telemedicínu definovala přímo v zákoně a stanovila základní podmínky pro její provozování. Telemedicína tak může oficiálně probíhat i mimo zdravotnické zařízení, ale jen při splnění přísných podmínek – zejména technických požadavků na kvalitu a bezpečnost. Uvědomme si, že to není volná živnost: vše se odehrává v mezích zákona o zdravotních službách (č. 372/2011 Sb.) a souvisejících předpisů.

Nová vyhláška: technické a bezpečnostní mantinely telemedicíny

V reakci na zmíněnou novelu ministerstvo zdravotnictví vydalo prováděcí vyhlášku č. 30/2025 Sb., o telemedicínských zdravotních službách (účinnou od 14. 2. 2025). Tato vyhláška nastavuje rozumná a konkrétní pravidla, aby telemedicína probíhala bezpečně a v souladu s právem. Co zejména vyžaduje?

• Zajištění kvality a bezpečnosti spojení. Pokud lékař komunikuje s pacientem na dálku, musí použít odpovídající technické řešení schválené pro telemedicínu. Vyhláška odkazuje na tzv. standardy elektronického zdravotnictví podle zákona o elektronizaci zdravotnictví (č. 325/2021 Sb.)zakonyprolidi.cz. Prakticky to znamená, že nestačí obyčejný veřejný videohovor či chat, ale platforma splňující požadavky na šifrování a zabezpečení dat. Například telemedicína přes telefon je možná jen, pokud je hovor šifrovaný operátorem, a videokonzultace musí probíhat přes služby, které mají po celou dobu aktivní šifrování komunikace. Tím se chrání citlivé údaje pacienta před únikem či odposlechem. Zapomeňme tedy na veřejné Zoomy, Messenger nebo Twitter zprávy pro předávání zdravotních informací – nešifrovaný kanál do medicíny nepatří.

• Ověření identity obou stran. Lékař i pacient si musí prokázat totožnost, aby bylo jisté, kdo s kým vlastně komunikuje. Vyhláška připouští dvě možnosti: Buď předem domluvený způsob (například pacient sdělí kód, použije známou identitu z registrace apod.), nebo využití oficiální elektronické identifikace (např. NIA ID, Bankovní identita (BankID), Mobilní klíč eGovernmentu, MojeID). Důležité je, že když se zvolí „předem domluvený způsob“ ověření, musí to být zaznamenáno ve zdravotnické dokumentaci. Tím se zpětně doloží, jak bylo ověřeno, že pan Novák na drátě je skutečně pacient pan Novák.

• Pravidla pro záznam konzultace. Vyhláška také řeší, zda si může lékař rozhovor nahrávat – jen se souhlasem pacienta! Poskytovatel musí před zahájením telemedicínské služby zjistit, jestli pacient souhlasí s nahráváním komunikace. Pacient to může vyjádřit výslovně, nebo jinak zřetelně (např. zatržením volby v aplikaci), a lékař je povinen tento souhlas či nesouhlas zaznamenat do dokumentace. Žádné tajné nahrávky „pro domácí potřebu“ tedy nepřicházejí v úvahu – vše je transparentní a s vědomím pacienta.
  

Tato technická pravidla mohou znít až příliš formálně, ale jsou nesmírně důležitá. Budují důvěru – pacient má mít jistotu, že když konzultuje lékaře online, je to opravdu jeho lékař (a ne podvodník), že jejich hovor nikdo nepovolaný neodposlouchává a že se s nahrávkou nebude nakládat za jeho zády. Vyhláška č. 30/2025 Sb. v podstatě vkládá telemedicínu do stejně přísného rámce ochrany dat a soukromí, jaký se očekává u zdravotních služeb obecně, jen aplikovaného na digitální prostředí. Navazuje tak na již zmíněný zákon o elektronizaci zdravotnictví (325/2021 Sb.), který zavedl národní infrastrukturu pro elektonické zdravotnictví a standardy pro sdílení zdravotních dat v bezpečné podobě.Telemedicína se stává součástí oficiálního systému zdravotnictví, nikoliv něco „na černo“ bokem.

Telekonzultace = zdravotní služba se vším všudy

Zdůrazněme si jedno klíčové poselství: Poskytnutí konzultace na dálku je ze zákona poskytnutím zdravotní služby, s veškerými souvisejícími povinnostmi a odpovědností. Pro lékaře to znamená mimo jiné povinnost řádně vést zdravotnickou dokumentaci o každém takovém kontaktu s pacientem. Zápis by měl obsahovat stejné náležitosti jako z běžné návštěvy – popis pacientova stavu či dotazu, informace, které lékař získal, doporučený postup, případně předepsané léky a další domluvy. Dokumentace není byrokratická zbytečnost: Jednak chrání pacienta (zajišťuje kontinuitu péče, navazující lékař ví, co bylo řečeno a učiněno), jednak chrání i lékaře (jasně ukazuje, co a proč udělal či doporučil). Pokud by došlo na nějaký spor nebo problém, co je psáno, to je dáno – zdravotnická dokumentace je klíčový důkaz. Vyhláška to připomíná aspoň v dílčích věcech, např. zmiňovaným záznamem zvoleného způsobu ověření identity nebo zaznamenáním (ne)souhlasu s nahráváním, ale povinnost vést zdravotnickou dokumentaci jako celek plyne už ze zákona o zdravotních službách. Telemedicína na tom nic nemění.

S dokumentací souvisí i řádná „registrace“ pacienta. Samozřejmě, při jednorázové online konzultaci si pacient nemusí fyzicky vyplňovat přihlášku do kartotéky. Ale poskytovatel zdravotních služeb by si měl i tak daného pacienta zavést do svého systému – získat od něj identifikační a kontaktní údaje, informace o pojištění, souhlasy s poskytnutím péče a zpracováním dat atd., zkrátka vše, co by normálně nový pacient při vstupu do ordinace vyplnil. Proč? Protože i distančně vzniká smluvní vztah lékař–pacient a lékař za pacienta přebírá odpovědnost. Nelze léčit někoho „anonymně“. Navíc, pokud lékař vystaví například eRecept, už tím se v systému prokazatelně objeví vztah mezi lékařem a konkrétní osobou (rodným číslem) – takže představa, že by šlo pacienta nepoznat a nijak neevidovat, je iluzorní a nelegitimní.

Jiný pohled: Standard péče a indikace telemedicíny. Odpovědný lékař vždy zvažuje, zda daný problém lze na dálku řešit kvalitně. Telemedicína není všespásná a není vhodná pro každý případ. Někdy prostě „pacienta musíme vidět“ – jak trefně říkají obezitologové v reakci na kauzu pana primáře. Pokud by tedy vzdálená konzultace byla nedostatečná k určení diagnózy či léčby, lékař musí trvat na fyzickém vyšetření. Telemedicína dává smysl tam, kde ušetří čas a překlene vzdálenost bez újmy na kvalitě péče – např. sledování chronických pacientů, konzultace drobných obtíží, vyhodnocení výsledků, kontrola průběhu léčby, telekonzilium mezi lékaři atd. Naopak předepsat silný lék jen z fotky a pár textových údajů je na pováženou; nejen eticky, ale i medicínsky. Lékař by měl znát celkový stav pacienta, kontraindikace, rizika – a to zpravidla vyžaduje víc než virtuální rychlovyšetření. Zkrátka, telemedicína nenahrazuje zdravý úsudek. Je to nástroj, ne omluvenka pro zkratky.

Doporučení na závěr: Telemedicína s rozumem a respektem k pravidlům

Telemedicína má obrovský potenciál zlepšit dostupnost a efektivitu zdravotní péče. Aby nás ale jednotlivé excesy nevrhly zpátky do doby kamenné, měli bychom se držet několika jednoduchých zásad:

• Zacházejte s telemedicínou jako s plnohodnotnou zdravotní službou. I když pacienta nevidíte tváří v tvář, přistupujte k němu se stejnou péčí a odpovědností, jako by seděl před vámi. Dodržujte lékařskou etiku a postupy lege artis i online.

• Používejte zabezpečené platformy, které splňují požadavky vyhlášky (šifrování, ochrana dat). Vyhněte se řešení typu veřejných chatů na sociálních sítích pro přenos citlivých informací – nejde jen o compliance, ale hlavně o důvěru pacientů.

• Ověřte si identitu pacienta – buď pomocí eID (BankID, NIA apod.), nebo aspoň předem domluveným postupem, který zdokumentujete. Stejně tak dejte pacientovi jistotu, že komunikuje opravdu s vámi (lékařem), ideálně autorizovaným přístupem přes vaše zdravotnické systémy.

• Zajistěte informovaný souhlas a poučení pacienta. Vysvětlete, jak bude telekonzultace probíhat, jaká má omezení a výhody. Zeptejte se na souhlas s případným nahráváním hovoru a zaznamenejte jeho odpověď do dokumentace. Pacient by měl vědět, že je mu poskytována zdravotní služba a rozumět všem okolnostem.

• Veďte pečlivou dokumentaci o průběhu telemedicínské konzultace, výsledcích a závěrech. Co napíšete do dokumentace, to vás chrání – a umožňuje návaznou péči. Dokumentace telemedicíny by měla být stejně kvalitní jako z fyzické ambulantní návštěvy.

• Znáte-li pacienta osobně, máte výhodu. Pokud ne, buďte dvojnásob opatrní v posuzování stavu na dálku. Nepřebírejte do péče naslepo nikoho, koho „nevidíte“ v širších souvislostech. Když je to nutné, neváhejte trvat na osobním setkání nebo fyzickém vyšetření v nejbližší možné době.

  
  

Telemedicína není sprosté slovo ani módní výstřelek – je to již pevná součást moderního zdravotnictví. Abych parafrázoval klasika: „Telemedicína je výborný sluha, ale zlý pán.“ Pokud ji používáme uvážlivě a podle pravidel, může ušetřit spoustu času, starostí i zbytečných cest a čekání. Pokud bychom ji však používali ledabyle, hrozí zklamání pacientů, právní postihy a poškození reputace všech zúčastněných.

Jako člověk, který se profesně věnuje digitalizaci zdravotnictví, mám radost, že se nám podařilo do českého práva tyto mantinely zakotvit. Teď je na nás – lékařích, poskytovatelích i pacientech – naplnit telemedicínu obsahem a důvěrou, aby sloužila k prospěchu všech. Držme se faktů, dodržujme nastavená pravidla a nenechme z telemedicíny udělat onen nešvar z úvodu. Pak věřím, že telemedicína obstojí jako respektovaná forma péče a pomůže tam, kde je to opravdu potřeba.

Mohla by vás zajímat tato legislativa: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2025-30 https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2021-325 https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-372 https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2024-240